... a v naší nápravě recenzentských křivd a flákáren budeme pokračovat výpravou do končin, kde se budoucnost stává minulostí a minulost současností. Nebo tak nějak. Retro vlna kvete ve všech oblastech popkultury a metal / rock není výjimkou. I když je ta záplava nahrávek, které fungují jako teleporty, v něčem jistě únavná, stále přináší další a další zábavné desky, které ve starých formách nacházejí nové a vzrušující obsahy. A tak dnešní návrat do budoucí minulosti zahájíme dvojicí severských desek, pokračovat budeme přes Ameriku a Austrálii, abychom se nakonec ocitli... zase ve Švédsku. Chápete tu pointu? 

HÄLLAS: Excerpts From a Future Past (2017, The Sign Records, 42:48)

Kvartet ze švédského Jönkopingu ví, jak se sladce ztratit v čase. Podívejte se na obroučky brýlí, které členové téhle mladé kapely nosí. Takže další ctitelé sedmé a osmé dekády? Nepochybujte. Další album, u kterého se budeme drbat rozpačitě na hlavě, k čemu tyhle regresy vlastně jsou? Ani náhodou. Ano, HÄLLAS jsou bytostně vintage. Jejich výraz je zcela odvozený z rockových tepen dávné minulosti, zahleděný do raného hard rocku, art rockového ornamentalismu i proto-metalových harmonií. Přesto na „Excerpts From a Future Past“ není ani zbla zatuchlosti. Tahle kapela možná miluje vzdálená hudební echa, ale dovede je zesílit moderním, poučeným a skladatelsky zručným způsobem. Hudba je to jednoduchá, prosycená zasněnou radostí, láskou k přirozenému zvuku kytar i plynutí éterických rockových melodií. A navíc hrdelní, pronikavý hlas Tommyho Alexanderssona patří k nezaměnitelným, i když posluchače polarizuje. Nikdy jsem nebyl velkým uctívačem Uriášů nebo YES. Dokonce i k Sabbathům mám celkem rezervovaný vztah. HÄLLAS mají v něčem stejně blízko k těmto legendám jako k PINK FLOYD z éry „Meddle“. Švédská mlhovina, utkaná z možná prostých, ale delikátních sonických kontur, mě naprosto zhypnotizovala. Na poli retro-rockových alb vzniklo v roce 2017 jen málo takto silných, emotivních a smysluplných nahrávek. Adventure rock indeed.

Doporučená skladba: „Star Rider“

8.5/10

THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA: Amber Galactic (2017, Nuclear Blast, 55:03)

Máte pocit, že by vám občas bodl koks, ale drogy se vám hnusí? Měl bych tu alternativní látku. Alespoň THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA o sobě prohlašují, že zní jako kokain. Nemůže srovnávat, ale pokud jde o navození euforie, činorodosti, lehkosti a časoprostorového zmatení, funguje „Amber Galactic“ opravdu spolehlivě. Fórky o nepovolených substancích stranou. Za tímhle seskupením, které si v roce 2017 v mé osobní hitparádě připsalo titul desky s nejhnusnějším coverem, stojí dost provařená jména jako vokalista Björn „Speed“ Strid a kytarista David Andersson ze SOILWORK nebo legendární basák Sharlee D´Angelo z ARCH ENEMY. Takže, lupněte do svého imaginárního walkmana chromku, zabalte VHSky se Spielbergovými filmy, nažhavte motor DeLoreanu DMC-12 a vzhůru do éry medových synťáků, vzdušných kytar, nadýchaných refrénů a skladeb, které nesou ženská jména. „Amber Galactic“ je naprostý cheesy trip do rocku i popu 70. a 80. let, na který vás vezmou ti nejkvalifikovanější průvodci. Desce diktuje ráz skvělý a kabaretně všestranný Strid, který dovede cukrovat i chlapácky pochrchlávat. THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA kupodivu nezní jako recesistická šaškárna. Jejich třetí deska je naprosto návyková, vzbuzuje velmi povznesené stavy vědomí a když jí aplikujete, máte za chvíli chuť na další dávku. Prostě všichni retro junkies by si tenhle bílý sexy prášek měli dopřát v míře větší než malé. Jdu se udat na nejbližší četnickou stanici.

Doporučená skladba: „Midnight Flyer“

8/10

SATAN’S HALLOW: Satan’s Hallow (2017, Underground Power Records, 34:09)

Ruku na srdce. Všichni máme rádi heavy metal. Dokonce i Darkmoor, který ho ze srdce nenávidí, protože v životě navštívil až příliš mnoho kulturáků s po(b)litými stoly. NWOBHM má na tachometru najetou utěšenou štreku, ale jeho motor nestárne. I proto, že je na světě pořád dost mladých kapel, které se toho nebojí a po hlavě se vrhají do kalných vod, které se poprvé otevřely koncem 70. let. SATAN’S HALLOW a jejich debut představují přesně ten případ. Pětice z Chicaga kuje starou dobrou britskou ocel, kterou výrazně brousí dravý a nijak nepřikrášlený vokální projev Mandy Martillo. Co tuhle kapelu vyčleňuje z mnohohlavého davu je čistota, s jakou k heavy metalu přistupuje. Bez příměsí. Bez patosu, kudrlinek, klišovitých malůvek. Červená a černá. Kontrast průrazné rytmiky a zpěvných vyhrávek. Propletené kytarové dvojhlasy. Svižné riffovačky. Průzračně napsané songy, ve kterých není ani stopy po nějakém konfliktu a nadbytku čehokoli. Všechno pasuje na svoje místo. SATAN’S HALLOW na kovadlině mlátí macatou palicí do letitého materiálu, ale přitom znějí zdravě drze a svěže. Víc pobaveně než pozérsky. Jako kapela, která se v téhle hudbě cítí nenuceně jako ve vlastním obýváku a nemusí to nějak ostentativně zvýrazňovat hrozícími pěstmi.

Doporučená skladba: „Beyond the Bells“

7.5/10

MOTHERSLUG: The Electric Dunes of Titan (2017, samovydání, 42:55)

Loňští vítězové mé roční bilance, novozélandští stoner-rubači BEASTWARS, mi chybí a zatím se nezdá, že by v dohledné době proklamovaný konec svého působení vzali zpět, obzvlášť, když zpěvák Matthew bojuje s rakovinou. Příjemná hudební náplast ke mně ale doputovala z australského Melbourne. Druhé album tamní stonerové eskadry MOTHERSLUG totiž Novozélanďany v mnohém připomíná – bestiálním groovy zvukem, propojením neotesaných riffů s rockovým, a hlavně jurodivým bluesových feelingem. „The Electric Dunes of Titan“ balancuje na pomezí doom metalového pošmourna a lehce excentrického psychedelického tripu. Sorry za slovo balancovat, protože sugeruje nestabilitu. Tahle kapela je ve skutečnosti těžký stonerový křižník s masivním výtlakem. Zrezlá, mohutná konstrukce poháněná dopředu chraplavou energií hlasu Camerona Chrichtona, toxickou směsí bluesového feelingu a metalové sveřeposti kytar Regana Batleyho i betonově hutnou rytmickou sekcí. „The Electric Dunes of Titan“ je album syrové, neotesané. Místy by mu možná lehké kompoziční vycizelování prospělo. Ale jeho energii se odolává jenom stěží.

Doporučená skladba: „Downriver“

8/10

SORCERER: The Crowning of the Fire King (2017, Metal Blade Records, 70:51)

Existovat od roku 1989 (byť s významnou patnáctiletou pauzou) a mít na kontě dvě alba… To už svědčí o jisté míře trpělivosti. Stockholmský metalový Čaroděj je personálně propojený s veličinami jako TIAMAT, THERION či SIX FEET UNDER (vím, vím, smějete se hořce a já s vámi) a nebýt šťastné shody okolností a tvrdohlavosti zakladatele kapely Johnny Hagela už vlastně nemusel roky existovat. Tím by ovšem power a doomová metalová scéna doznala významné úhony. Už opožděný debut „In the Shadow of the Inverted Cross“ z roku 2013 sesbíral hodně chvály. Novinka s epickým názvem „The Crowning of the Fire King“ patří k žánrovým klenotům a suverénně dominuje nad početnou konkurencí. Podmračený, sychravý horizont křižovaný nekompromisními riffovými blesky, těžkými melodiemi, temná hladina, která se výhružně houpe ve středním tempu – v hudbě SORCERER se slévá power metalová energie a doom metalová tíživost. Něčím lehce spřízněným ve svých lepších letech vynikali jejich krajané EVERGREY, byť identita SORCERER je výrazněji spjatá s klasickým hard rockem / archaickým doomem, což je dáno i pronikavým, silovým a lehce zastřeným vokálem Anderse Engberga. Korunovaci ohnivého krále doprovázejí hromově majestátní hymny s virtuózními sóly a sošnými vícehlasnými refrény. SORCERER působí jako neústupný kolos plně zabraný do svého ponurého a zlověstného díla. A i když operují v poměrně stísněném prostoru, svoji bouřlivou hodinu bolesti ustojí bez potíží. Pro tuhle desku se hodiny možná zastavily v čase, kdy CANDLEMASS nahráli „Ancient Dreams“, ale, zatraceně, zkuste ji za to proklínat…

Doporučená skladba: „The Devil’s Incubus“

8.5/10